Ostatky, Lovčice (2015)
Ostatky, Lovčice (2015)

Lovecký kroj

Slovo úvodem

V následujícím článku jsem se snažil shrnout informace, které jsem za léta bádání načerpal, a na jejich základě se pokusit trochu obšírněji nastínit historii kroje v Lovčicích. Informace jsem čerpal z odborných i historických publikací, z rozhovorů se znalci (výrobci krojů, etnografové) a pamětníky. V článku se zabývám především pohledem na nejbohatší formu svátečního kroje. Cílem článku bylo shrnout faktické informace a zvýšit povědomí o rozdílech mezi současnou formou krojů a jejich historickým vzhledem. Článek nemá v žádném případě za cíl hanit práci kohokoli, kdo se na podobě krojů v minulosti jakkoli podílel. Bez jejich práce bychom dnes v krojích možná vůbec nechodili... Pokud narazíte v článku na nepřesnosti, případně budete mít k tématu nějaké další podněty, budu rád, pokud mě zkontaktujete.

V článku používám vžitá hovorová přídavná jména odvozující se od názvů jednotlivých obcí (lovecký namísto lovčický, věterský namísto věteřovský apod.). Tyto tvary jsou, kromě hovorové mluvy, zmiňovány ve většině historických pramenů a také v knize, ze které čerpám nejvíce - "Ždánsko" (vydáno r. 1930) od Jakuba Vrbase (1858 - 1952). Tato kniha je nesmírnou studnicí mnohdy zapomenuté historie našeho kraje a všem, které tento článek zaujme, ji doporučuji ke čtení.

Věřím, že článek bude díky nastínění historických souvislostí a některých méně známých faktů zajímavý pro široký okruh čtenářů. 

Petr Konečný

Lovecký kroj, jak jej známe dnes

Lovecký kroj je trochu nespravedlivě prezentován coby chudobný kroj, který postrádá větší zdobnosti. Tato charakteristika však odráží především vzhled kroje, který vznikl při rekonstrukci v 80. letech 20. století. My už nyní víme, že tento rekonstruovaný kroj nereflektuje zcela přesně podobu původního kroje, resp. jeho nejbohatší formy. V minulých letech došlo k několika významným krojovým nálezům, ze kterých je patrné, že i lovecké sváteční kroje (především kordulky) byly v minulosti bohatě zdobeny. Zkusme se tedy ponořit do historie a vydejme se po stopách loveckého kroje...

 

Historie lidového oděvu (kroje) na Moravě

Mluvíme-li o krojích, máme většinou na mysli tradiční lidový oděv našich předků, který tvořil jednu z dominant tehdejší lidové kultury. Vzhled kroje byl specifický pro jednotlivé kolektivy obyvatel (etnografické, profesní apod.) a odrážel životní podmínky a charakter dané oblasti. Oděvy se, stejně jako dnes, zhotovovaly pro různé příležitosti (pracovní, sváteční, obřadní), různá roční období a lišily se také dle stavu, společenského postavení, věku a bohatosti jeho nositele. Prvky používané pro zhotovování a zdobení krojů se přenášely z generace na generaci a velmi pečlivě se dodržovaly, na krojovou čistotu dohlížela místní uznávaná švadlena. Přesto nebyl kroj přísně uniformní, každý byl svým způsobem unikátní. Tradiční oděv se ale přes veškeré snahy v průběhu staletí vyvíjel a pozvolna měnil. Ovlivňován byl především různými dobovými styly - renesance, baroko, biedermeier, atd. Lidové kroje zažívají svůj vrchol v 2. polovině 19. století, od konce 19. století již mluvíme o jejich úpadku. Tento jev zapříčinilo několik faktů:

  • Masový nástup textilní konfekce - dostupnost velkého množství levných moderních látek, rychlejší pronikání měšťanského stylu odívání na vesnice.
     
  • Zrušení roboty v roce 1848 a následná změna životního stylu - lidé z vesnic přestávají pracovat  na polích a začínají dojíždět za prací do větších měst, kroj se stává nepraktickým (nepohodlnost, údržba, posměch měšťanů). Tento fakt ovlinil rychlejší odkládání krojů u mužů než u žen, které zůstávaly na vesnici, pečovaly o domácnost a hospodářství a ve vesnickém kolektivu podléhaly tomuto trendu pozvolněji. Proto se také, mimo jiné, do dnešní doby dochovalo tak málo pánských krojů. 

 

Popis původního kroje perem Jakuba Vrbase (doslovná citace)

Předkové mívali zvláštní kroj sváteční a zvláštní všední. Tento hotovili z hrubého plátna konopného (zvaného také režného, koudelného, mechového); sváteční však z jemnějších a vzácnějších látek a zdobili ho výšivkami.

Pánský kroj

Obyčejné části mužského kroje všedního byly: konopná nebo plátěná košile a plátenice, konopné kalhoty dlouhé, které se dávaly také do bot; na prostou kordulu oblékala se cajková nebo barchanová marinka čili kacabaja, kabátec po pás sahající.

... nosili mužové široký kožený pás se dvěma nebo třemi přeskami, který však kalhot nedržel; chasa mívala pás vyšívaný. V dobách chladných a deštivých přehodili si muži houněnou halenu se širokým límcem na zádech, kterou si při práci opásali slaměným vobříslem. V zimě nosili předkové naši dlouhý hnědý, zřídka černý kožich, vpředu úplně rozhalený. Všechny kožichy mívaly na zádech nepatrnou výšivku od kožešníka.

Mužové nosili v létě klobouky ze zaječí plsti s dosti širokou střechou. Před 50 lety takový klobouk stál 40-50 krejcarů, ale jeho výzdoba u svobodných 10-20 i více zlatých! Všedního dne nosily se klobouky již obnošené nebo i nové, ale pro všední potřebu méně a lacino zdobené. Po klobouku bylo snadno rozeznati nejen věk, nýbrž i ženatého od svobodného. Nedospělá mládež měla na klobouku červenou harasku, také hedvábnou pentli nebo jeden až dva žinilkové šmuky. Chasa měla na klobouku pásky pentlí, šmuků, stříbrných a zlatých port a pestrých perel od střech až po dýnko. Předek klobouku, 'pozdravení', byl ozdoben velkou růžicí 'kokardou' z červených někdy květovaných nebo perlami pošitých pentlí; chasníci zastrkovali si za růžici kosárky, paví pera, vonice dělané i rostlé: ze satorejky, rozmarýnu, muškátu, krušpánku. Když se chasník oženil přestal ihned nositi vonici, kosárek nebo pero a odpáral pentlovou růžici; stářím ubývalo u něho i šmuků, až se spokojil pouze jedním nebo haraskou jako chlapec. V zimě mužové pokrývali hlavu soukenou aksamitkou, beranicí s dvojdílnou, nahoru ohrnutou beránčí stříškou dokola, podobnou čepici polských hulánů.

Muži pořizovali si všední kroj z látek nejlacinějších, ale sváteční oblek vždy z dobrého sukna. Sváteční kabát (kacabaja, marinka, lajbl) byl ze sukna bílého nebo barevného a obyčejně pestře vyšívaný. Chasa chodila v létě 'bez obleku' t.j. bez kabátu. Kordula z červeného, modrého nebo černého sukna bývala pestře vyšívána vzadu na lopatkách i dole na "bůrkách" (schválně ušitých klapkách), v boku i na kapsách, sepjatá vpředu jenom háčkem nahoře a druhým dole. Předek kordule na pravé straně byl okrášlen svislou řadou hustě přišitých bílých 'frček', proti nim na levé straně vyšito tolikéž slepých dírek, za nimiž a též za knoflíky byly přišity asi 15 cm dlouhé prýmky na konci roztřepené. Kde na předu kordula nedovírala, byl zastrčen na prsou pestrobarevný, hedvábný nebo vyšívaný šátek. Pás, který se pásal přes límec kalhot, byl široký, kožený, pestře vyšívaný. Byla-li chasa bez obleku t.j. bez kabátu, chodila v pergálové košili s vyšívanými náramky, širokými škrobenými rukávy a vyšívanými límečky u krku a u rukou. Černý hedvábný šátek uvázán byl pod límec jako nákrčník. Sváteční kordula vytrvala mužům léta; nosili ji i potom jako ženáči. Ale k stáří si opatřili novou už bez výšivky. Kalhoty s úzkým límcem a vyšívanou přeskou vzadu nosily se dlouhé soukenné, černé, modré nebo bílé piketové a plátěné na botách i do bot. Ale také přiléhavé, krátké, světložluté koženice po kolena, které se podvazovaly řemínky, na konci listovitě rozšířenými, ozdobně dírkovanými a po venkovních stranách bot 'lýtkatic' volně splývajícími; světlomodrá vlněná náholenice kryla nohu od kotníků až pod koženky a byla nad holínkou viditelná.

 

Ženský kroj

Ve svátek nosily svobodné i mladší vdané ženy na hlavě velký turecký šátek, uvázaný 'na rajdáč'. Šátek přeložený v úhlopříčně daly si na hlavu až přes čelo; přeložené cípy chopily až u hlavy, převázaly v zátylí a potom opět nad hlavou, takže končily nad slechy dvěma 'růžky'. Potom, aby šátek dostaly s čela, zatáhly vzadu za druhé na sobě prostřené cípy, až ležely přes záda v kříži. Vázání šátku 'na rajdáč' bylo uměním a lišilo se u vdaných od vázání u svobodných. Do práce mívaly mladší ženy jen malý kartonový šátek uvázaný pod bradou 'na kuklu'. Starší ženy většinou nevázaly turecký šátek 'do rožků', ale měly cípy viset ze zátylí přes ramena až na prsa. Stařenky nosily ve svátek místo tureckého šátku velkou bílou vyšívanou 'šatu' z pargálu také 'na rajdáč' uvázanou nebo měly místo 'šaty' šátek 'cirkasový' z vlny, barevný nebo bílý, ale vždy květovaný.

V zimě nosily ženské hnědé nebo černé kožichy sahající jen po pás, lemované u rukávů a dokola černou beránčinou. Kožíšek neměl límce, nepřiléhal těsně až ke krku, zapínal se na prsou na knoflík, o půli připásal se úzkým měkkým řemínkem přišitým vzadu. Záda zdobilo několik kožešnických stehů a u spodu dvě bílé 'frčky' (knoflíky). Nádhernější byl kožíšek ženský s barevného sukna, lemovaný jemnější a dražší kožešinou, na prsou a na rukávech vyšívaný. Zapínal se vpředu od pasu až ke krku ale nepásal se. Tomuto kožíšku podobal se střihem a vyšíváním sváteční ženský soukenný kabát, který se nosil v létě. V zimě a za nepohody ženské brávaly přes sebe ještě 'vlňák', velký šátek barvy červené nebo zelené, nebo červeno zeleně křížem pruhovaný.

Všedního dne v létě chodily ženy 'v šorci', sukni to režné, tištěné, kanafasové, barchanové; v zimě braly na sebe 'huňku' nebo 'moldónku' (vlněnou). Každá sukně měla 'předek' (vložku z lacinější látky na předku, o něco menší než zástěrka), zakrytý zástěrou obyčejně z modrého plátna nebo 'tištěnou'. Zástěra měla dosti široký límec. Byla-li jen obyčejná, připásala se užšími šňůrkami; byla-li lepší, šňůrkami harasovými, které se vzadu vázaly v ozdobnou smyčku a splývaly. Do práce oblékaly ženy kabát (kacabaju, marinku, lajbl), z cajku, barchanu, kartonu a podobných látek; pod kabátem nosily ve všední den nejjednodušší kordulku.

Sváteční kroj ženský vynikal nad mužský drahými a pestrými látkami a bohatými výšivkami. Od jara až do podzimku nosily vdané ženy kacabaju kartonovou, atlasovou, soukennou; svobodné chodily bez obleku t.j. bez kacabaje, v kordulce, která bývala často až na podiv; byla hedvábná, brokátová, nebo soukenná, zdobena pestře stuhami, portami, hedvábím a knoflíčky. Byla podobně vyšita jako mužská, pod krkem hluboce vykrojená, vpředu dobře zapnutá, aby přiléhala. Pod kordulou nosily se pargálové rukávce s vyšívaným nebo krajkovaným 'krézlem', naškrobenými krátkými rukávy, také 'krézlem' podvázanými. Vdané i svobodné ženy nosily zvláště ve svátek větší počet sukní nad kotníky sahajících; aby sukně dobře držely na bocích, přivazovaly se kolem pasu dvě 'klobásy', t.j. vycpané peřinky. Spodní sukně byly bílé plátěné, vrchní dle roční dob vlněné, pergálové bílé, barevné z hedvábí a jiných drahých látek. Sváteční zástěrka, 'fěrtuch', byla nejčastěji hedvábná, pestrá nebo bílá, zdobená dírkovaným vyšíváním. Okolo pasu vinula se o svátcích široká, hedvábná pentle, vzadu ve stuhu svázaná, se splývajícími konci. Starší ženy mívaly sukně barev mdlých. K svátečnímu obleku ženskému v létě patřil a pěkně slušel vždy do ruky plátěný bílý a vyšívaný nebo barevný hedvábný šátek, kterým obtočen býval cestou do kostela kancionál a nošen pod paží; v zimě a za nepohody brávaly místo něho teplejší šátek nebo vlňáček.

Popis kroje nošeného v době vzniku knihy:

Co se mnohdy nosí jako kroj, je veliký nevkus, například stojatý límec u ženského kroje – krézl. Jest zajímavé, jak k tomu došlo. Začátek učinila jistá židovka v Dambořicích za první světové války. Dovezla z Vídně větší množství bramborového škrobu, který byl tehdy vzácný, a udělala reklamu tvrzením: ,Děvčata, viděla jsem v císařském dvoře ve Vídni, že ty krézle na vašich rukávcích se nenosí u krku tak sklapnuté, jak vy je nosíte, ale nadobro stojaté okolo hlavy.‘ Patrně tam viděla kus, v němž vystupovaly herečky ve španělském kroji 16. století a využila záměrně jejich staré módy. Dambořanky si daly říct. Vyškorbily a vyžehlily krézle tak na tvrdo, a většinou je přišívaly na rukávce. Přišívaly kratší krézle, aby jim hodně stály. Zakrátko tak chodily všechny Dambořanky-družičky (v šátku to nešlo), a dle nich začaly chodit se zamřížovanou hlavou všechny krojované družičky na Ždánsku a Kloboucku. Tak se nešvar a nevkus staly módou.

K mužskému i ženskému kroji

Prádlo pro všední den bylo u všech z plátna konopného a obyčejně bez výšivek. Mužská košile měla úzký přehnutý límec, na prsou krátký rozparek; pod límec uvazoval se černý šátek, jehož cípy splývaly na prsou. Úzký límec spodků zapínal se na dřevěný podlouhlý knoflík, někdy na velký mosazný 'řimbulák'. Ženy nosily místo košile 'rubáč', k jehož nabíranému 'podolku', přišito bylo 'oplečí' jako široký límec až pod paždí sahající, na prsou až skoro po pás otevřený, který byl držen dvěma 'trháčky' přes ramena.

Na svátečním prádle ženáčů a starců někdy objevila se nějaká byť i skromná výšivka; na místo ní přišita bývala obyčejně červená nebo modrá vzorkovaná tkanice. Svoji svatební košili hospodáři pečlivě šetřili a opatrovali si ji, aby šla jednou s nimi až do hrobu. Také vdané a staré ženy spokojovaly se rukávci málo zdobenými a s krézlem u krku užším.

Velmi mnozí chodili bosky od jara do zimy, v nepohodu a v zimě obouvali všedního dne všichni juchtové 'kedě', jichž holínkový předek a nárt byly ušity z jednoho, zadek pak celý také z jednoho kusu kůže. Kedě bývaly tím velmi volné, takže jim proto říkali na Slovácku 'makovníky' t.j. buchty s makem. Holínka byla u vrchu ovroubena na prst široko červenou kůží. Podpatky kedí byly velmi nízké, vždy s podkovkami a podšev pocvočkována. Kedím říkalo se také "Slovenky", protože na trzích je prodávali čižmáři ze Skalice a z Holiče na Slovensku. K svátečním šatům nosili mužové vysoké boty z lehčí teletiny, ke koženicím "létkatice" s tvrdými leštěnými holínkami až pod kolena. Ženské obouvaly ve svátek v létě v zimě boty zvané "čižmy", také kordovanky. Byly to shrnovačky pod kolena, na léto ze zvláště jemné kůže. Kožených střevíců jako dnes nebyla by vzala žádná na nohou. Jenom starší ženušky libovaly si v létě nízké, pod kotníky sahající aksamitové střevíčky, k nimž navlékaly červené punčochy.

K dětskému kroji

První krůčky pacholat byly bosky nebo v punčochách, další v soukenných střevíčkách, které jim ušily maminky; pak je vystřídaly na krátko kožené střevíčky a po nich hned vysoké boty. Dítky obojího pohlaví běhaly až do třetího roku v sukni, t.j. v dívčích šatech v celku šitých, ale s hodně širokým pasem o půli. Na hlavě nosily čepce z pestré látky, uvázané pod bradu; na temeni čepce byla velká karkulka z pestrých pentlí. Sváteční dětský čepec byl nádhernější a pestřejší a kolem obličeje měl krajkovinu. Tento čepec nosili chlapci také ještě potom, když místo sukýnek dostali "gatě" s živůtkem a s rukávy. Než začali choditi do školy, dostali chlapci gatě buď jen o jednom "šráku" a kabát, oboje z látky velmi živé barvy nebo jim byl ušit první úplný kroj. Tu dostali i první klobouk. 

 

Fáze krojového úpadku

Stejně jako v řadě dalších vesnic na Slovácku, došlo v Lovčicích koncem 19. století ke krojovému úpadku, kdy kroje, do té doby tradiční oděv pro každodenní život, začala vytlačovat modernější, praktičtější a hlavně pohodlnější měšťanská móda. O tomto krojovém úpadku se na několika místech zmiňuje ve své knize "Ždánsko" (vydáno v roce 1930) i historik Jakub Vrbas (1858 - 1952):

"Škoda že tento kroj mizí všude! Tu a tam mihne se ještě poslední nositelka starého kroje, dotrhává jeho poslední kousky, jimž ostatní se smějí; ale doma v truhle má přichystány poslední lepší zbytky kroje, aby ji neoblekli do truhly do něčeho, co jakživa na sobě neměla.
...
Mladší generace nosila kroj do konce XIX. stol., ale nedbala už jeho rázovitosti a pestrosti a snažila se nahrazovati obé jakostí látek a skoro měšťanským střihem.
"

Jakub Vrbas se pak dále v knize zmiňuje o náhražkách původních sukenných a lněných materiálů materiály umělými. V jeho knize se nachází fotografie stařenky a stařečka z Lovčic, které jsou významným dochovaným materiálem o vzhledu tehdejších krojů.

 

Fotografie s titulkem "Muž v haleně s ženou v kroji z Lovčic", uvedena v knize "Ždánsko" historika Jakuba Vrbase

 

Fotografie uvedená ve výše zmiňované knize "Ždánsko" historika Jakuba Vrbase, kde jsou zřejmě rodinní příslušníci kromě tradičního lidového oděvu (kroje) oděni také do moderního měšťanského šatu. Povšimněme si, že nejstarší žena má na sobě kroj v současnosti považovaný za sváteční kroj svobodných dívek a oproti tomu o dost mladší žena (zcela vlevo) má kroj, který se spíše podobá kroji, které v současnosti nosí vdané ženy (tedy s jupkou). Stařečci zřejmě pro příležitost pořízení památky navlékli nejlepší části svého kroje, které měli připraveny do rakve, jak se zmiňuje Jakub Vrbas výše.

Meziválečné období

K dalšímu mizení kroje docházelo i na počátku 20. století, kdy již kroj přestal být součástí každodenního života a začal plnit spíše obřadní funkci (tj. nosil se zejména při významných událostech). Po 1. světové válce se kroj stal prostředkem pro určení národní identity. Jako národní kroj začal být označován kyjovský kroj, který se rozšířil po celé republice a v současnosti se nosí všude tam, kde se původní kroje nedochovaly nebo neobnovily.

Poslední lovecké kroje zanikly zřejmě v meziválečném období. Na svém příběhu toto dokresluje i jedna z pamětnic, paní Emílie Novoměstská (*1926): "Už v dobách mého dětství si lidé začali pořizovat kyjovské kroje - byly hezčí a pohodlnější. Nechtěl jsem být pozadu tak jsem jej také začala nosit. Po válce jsem chodila do ochotnického divadla a potřebovala jsem si z něčeho vyrobit divadelní kostým. Látek tenkrát nebylo, a tak jsem vypárala a přešila lovecký kroj, který už se v Lovčicích nenosil. Kde by mě tenkrát napadlo, že to za padesát roků bude někoho zajímat..."

To, že se již ve 20. letech 20. století začaly v Lovčicích nosit kyjovské kroje, je patrné i z fotografie níže.

Fotografie z knihy "Z minulosti Lovčic" od RNDr. Vladimíra Kotíka (vydáno 2005). Zachycuje slavnost Dožínek r. 1926  a je patrné prolínání kyjovského a hanáckoslováckého kroje. Tyto jsou rozeznatelné jednoduše díky "krézlům", které jsou typickou součátí krojů z našeho regionu.

Poválečné období

Po 2. sv. válce došlo v Lovčicích k obnově hodových tradic a na dostupných fotografiích a videiích vidíme, že chasa již byla kompletně oděna v jihokyjovských krojích. Můžeme se přesvědčit např. na videu z hodů roku cca 1967.

 

Na konci 70. a na počátku 80. let chodila chasa opět v krojích z našeho regionu, konkrétně ve vypůjčených rekonstruovaných krojích z Archlebova.

Rekonstrukce kroje

Na počátku 80. let 20. století byl v Lovčicích založen národopisný soubor Lovečan vedený paní Alicí Kuldovou. Tehdejší členové souboru projevili enormní zájem o to, aby mohli vystupovat ve vlastních krojích a jejich iniciativa, jakkoli nebyla jednoduše realizovatelná, nakonec vyvrcholila v letech 1982-1983 obnovou loveckého kroje. Takto na období krojové rekonstrukce vzpomíná samotná paní Kuldová (převzato ze stránek www.habreci.cz):

"Bylo třeba soubor obléci. Pokusili jsme se vzkřísit a obnovit kroj zdejší. Do Lovčic se totiž počátkem 20. století přistěhovala nová švadlena, která šila kroj tzv. městský, ovlivněný módou biedermeieru. A tím byl zdejší kroj zapomenut. Posbírali jsme části uchované v rodinách. Největší pomoc však poskytly paní učitelka Konečná, která kdysi posbírala kousky krojů, a stařenka Konečná (Baťová), která měla staré fotografie, ale hlavně vzpomínky na to, co se nosilo v době jejího dětství. Tyto podklady prohlédla Dr. Ludvíková z Etnografického muzea v Brně a po důkladném prostudování určila části kroje všedního i svátečního. Musela se však vracet až do 80. let 19. století, a proto jsme byli velmi přísně omezeni při volbě látek a hlavně barevně při zdobení. Přes všechny tyto potíže se sháněním potřebných materiálů se podařilo pořídit šest párů svátečních a šest párů všedních krojů nejen díky ochotě zdejších švadlen, ale také díky finanční dotaci z okresu a Osvětové besedy při MNV. Někteří členové souboru si pořídili kroj vlastní, a tak byl oblečen stylově čistě celý náš soubor."

 

Fotografie nově rekonstruovaných krojů  (1983)

Přestože zhotovení krojů jistě nebylo levnou záležitostí, při porovnání s dříve nošenými archlebskými kroji musel bystrý pozorovatel zjistit rozdíly v jejich zpracování i použitých materiálech. Kroje se původně zhotovovaly z dobových látek (sukno, lněné / konopné plátno, plyš, brokát, samet apod.), zatímco materiál nově rekonstruovaných kordulek je podobný spíše polyesteru, tedy umělému vláknu. Po obvodu pánských kordulek je pak namísto ruční výšivky všita strojová mašle, která také příliš autenticky nepůsobí, dívčí korudlky nejsou vyšity vůbec. Dle historického svěděctví se v našem regionu nosily také pestře vyšívané široké opasky se dvěmi až třemi přeskami, které se nosily nad kalhotami. Při rekonstrukci pak vznikly úzké koženkové opasky, které mají z vnější strany všitu mašli.

Vyprávění Josefa Gongaly, který byl jedním z těch, kteří u zrodu obnoveného loveckého kroje stáli, pak situaci svým vyprávěním dokresuje: "Na zhotovení kroje jsme tenkrát měli velmi omezené finance. Svou roli hrála také doba, kdy byl všeho nedostatek, a to se projevilo také na látkách, ze kterých bylo možno kroje zhotovit. Byli jsme rádi, že jsme sehnali vůbec něco, z čeho se daly kroje ušít."

Tehdejší Lovečan ovšem nebyl jediným spolkem, který si kroje vyrobil. V Lovčicích roku 1968 vznikla také dechová hudba Lesanka, která se také chtěla do kroje obléknout, a při tvorbě svých kordulek (1972) se inspirovala kromě historických podkladů také vzhledem rekonstruovaných krojů z okolních vesnic, především Archlebova. Výrobu kordulek svěřili tvůrcům rekonstruovaného archlebského kroje - tedy panu Otáhalovi a paní Poláčkové, a vznikly tak kordulky velmi podobné archlebským. Dle těchto předloh si nechali kordulky v následujícíh letech vyrobit i někteří další členové tehdejšího Lovečanu a později někteří další a v Lovčicích se tedy začalo chodit ve dvou typech pánských kordulek, ve kterých se chodí až do současnosti.

 

Fotografie z hodů 1989, bystrému oku neunikne odlišná kordulka vinaře a stárka. Převzato z www.habreci.cz

 

Kordulky zhotovené v 70. i 80. letech se nosí do současnosti. Prostřední kordulka rekonstruovaná Lesankou, krajní Lovečanem. Fotografie je z roku 2013.

 

Od 80. let do současnosti

Od 80. let 20. století až do konce 20. století chodili v krojích převážně členové souboru Lovečan, zrekonstruované kroje se staly obecním majetkem, jen několik málo členů si nechalo ušít kroje vlastní. S novým tisíciletím kroje oblékli Habřéci, kteří i v dnešní době využívají z velké části obecní krojový fond. Ti kteří využívali vypůjčeného kroje se po ukončení jejich aktivního působení v souboru v krojích, až na výjimky, již neobjevili. Kolem roku 2005 se dostáváme k dalšímu zlomu novodobé krojové historie v Lovčicích, kdy si kroje začínají zhotovovat i ženatí mužové a vdané ženy (díky iniciativě OS Jordánek) a v následujících letech k tomu inspirují i mnoho dalších, kteří mají ke kroji blízký vztah.

Ženy se oblékají do stejnokrojů, které se v několika kompletních exemplářích dochovaly do současnosti. Stejně tak se dochovala velmi střídmě zdobená pánská kordulka (nalezena v domě kostelníka - pana Václava Jeteliny), která se naopak stala předlohou pro vyhotovení kordulek ženatých pánů. Krojům se říká "ženáčské" a je jistě k zamyšlení, zda tuto roli plnily i v minulosti. U pánských krojů podporuje svědectví Jakuba Vrbase spíše to, že pánové chodili ve zdobených kordulkách až do stáří a teprve potom je vyměnili za tyto střídmě zdobené. U žen pak zřejmě ke změně kroje po svatbě docházelo: "Od jara až do podzimku nosily vdané ženy kacabaju kartonovou, atlasovou, soukennou; svobodné chodily bez obleku t.j. bez kacabaje, v kordulce, která bývala často až na podiv;"

Vdané ženy v původních krojích po předcích, muži v rekonstruovaných "ženáčských" kordulkách.

Původní, velmi střídmě zdobená kordulka. V současnosti se tato kordulka nosí v Lovčicích, Věteřově a Ždánicích (většinou staršími krojovanými / členy mužských sborů).

 

Etapa nových krojových nálezů

Dívčí kordulka

Jedním z našich největších objevů posledních let je jistě nález bohatě zdobené dívčí kordulky v domě po paní Hlaváčkové. Autenticitu nálezu nám potvrdila paní Emílie Novoměstská, která tuto kordulku, i když o trochu méně zdobenou, měla doma, než ji stihl osud popsaný výše v textu. Tato kordulka byla údajně tou nejzdobnější a oblékala se výhradně do kostela. Oproti krodulce, která vznikla při rekonstrukci v 80. letech, je rozdíl patrný na první pohled. Podobné typy dívčích kordulek se v různých barevných obměnách dochovaly a nosí po celém Hanáckém Slovácku. Vzhledově podobná kordulka vznikla také při rekonstrukci kroje v sousedním Nechvalíně (dále v textu).

 

Nalezená lovecká dívčí kordulka. Její stáří se odhaduje na přelom 19. a 20. století, tedy do období, kdy začíná původní kroj mizet.

 

Vyšívané košile

Mezi další objevy patří nálezy dvou vyšívaných košil. Tyto ale již tak jednoznačně do našeho regionu zařaditelné nejsou - křížkový styl výšivky se v našem regionu příliš nepoužívá a motivy výšivek na košilích v regionu bývají spíše květované. Jednu z těchto košil nám věnovala již několikrát zmiňovaná paní Novoměstská s tím, že patřila jejímu manželovi a už ten ji údajně podědil. Doba jejího vzniku se tak bude nejspíše datovat kolem roku 1930, což by bylo období, kdy již ve velkém docházelo k nahrazování původních krojů kroji nepůvodními. Není tedy jisté, zda se tyto košile v Lovčicích nosily odedávna, a nebo se sem dostaly až v tomto období (Vrbasovo svěděctví dokresluje, že se nosily košile vyšívané okolo krku a na rukou). Dříve než se vyrojily pochybnosti o původu košil, nechali jsme si dle této předlohy zhotovit košile pro potřeby mužského sboru.  

 

Při přípravě výstavy pro účely sjezdu rodáků (2017) se k nám dostaly fotografie dokládající, že košile se v Lovčicích opravdu nosily:

 

Na první fotografii František Jetelina (rok cca 1940), na druhé fotografii Ladislav Jetelina a Anna Molcarová (rok cca 1961)

Jak má tedy správně vypadat lovecký kroj?

V posledních letech bylo v Lovčicích nalezeno několik krojových součástí a také díky nim je jasné, že nejbohatší formy kroje bývaly velmi zdobné. Evidentní je také to, že se v Lovčicích, stejně jako jinde, nosily kroje s různou bohatostí výšivek, ozdob a barevností, a to především s ohledem na jejich použití (na práci / do společnosti / do kostela / svatební a smuteční kroje), roční dobu, společenskou významnost, movitost jeho nositele a také jeho věk. Známý je také fakt, že se v jednotlivých společenstvích dbalo na dodržování zvyklostí při zhotovování, zdobení i správného oblékání kroje. Kroje v sousedních vesnicích, obzvláště ve stejných farnostech, vycházely ze stejného základu, používaly stejné zdobné prvky (např. výšivky měly svůj přesně definovaný význam) a lišily se mezi sebou jen velmi nepatrně, většinou barevností a drobnými rozdíly ve výšivkách. Kroje se také zhotovovaly z materiálů, které byly v minulosti dostupné.

Dívčí kroj

Troufnu si tvrdit, že to, jak by měl vypadat nejbohatší kroj svobodných dívek, již díky nálezu kordulky a dostupným historickým fotografiím a popisům, víme. Až na zdobnost kordulky a obuv (vysoké boty, dnes nazývané krabůvky) se od těch současných, rekonstruovaných Lovečanem, zřejmě příliš nelišily. Tuto domněnku podporuje také vzhled rekonstruovaného kroje ze sousedního Nechvalína (rekonstrukce proběhla v roce 2004). Z historických materiálů i fotografií je patrné také to, že dívky dříve nenosily krézly zvednuté nahoru jako v současnosti.

Na prvním obrázku dívka v loveckém kroji v nalezené kordulce, na druhém obrázku pár z Nechvalína (fotografie převzata z webu nechvalin.cz) v rekonstruovaných krojích z roku 2004.

Pánský kroj

Trochu složitější je to s pánskými kroji, které se na celém Slovácku dochovaly velmi vzácně (důvod je popsán v prvním odstavci tohoto článku). Budeme-li se bavit o vzhledu pánských kordulek, pak se na základě dostupných informací domnívám, že ani jedna z aktuálně nošených svátečních kordulek není historicky autentická. Kordulka, která byla vyhotovena Lovečanem, je dosti zjednodušená a používá nepůvodní materiály - takto kordulky v minulosti vypadat nemohly. Kordulka zhotovevena pro potřeby Lesanky sice již původní materiály používá, nicméně její vzhled vychází z rekonstruovaného archlebského kroje, který je při porovnání s dochovanými hanáckoslováckými kroji zpracován dosti moderně (motiv výšivek, vzhled prýmků atd.).

Při pátrání po domnělém vzhledu loveckých pánských kordulek mi podal pomocnou ruku Karel Jedovnický z Ostrovánek, který má ohledně krojů v jejich vesnici i v blízkém okolí široké povědomí. O kroje se zajímal již od mládí a vzpomíná na vyprávění jeho stařenky, která říkávala že "kroj z Ostrovánek se nejvíce podobal loveckému a věterskému, nechvalský byl trochu jiný". Další posun v pátrání po podobě pánské kordulky přinesl nález dívčí kordulky a její porovnání s historickou pánskou kordulkou z Ostrovánek, kterou nosil p. Květoslav Štastný a nyní ji vlastní obec Ostrovánky. Z  porovnání obou kordulek je vidět, že obě byly velmi pravděpodobně ušity ve stejném období a vzhledem k rukopisu výšivek a použitých barev je s pravděpodobností hraničící s jistotou možné tvrdit, že obě kordulky zhotovila stejná švadlena. 

 

 

Pokud porovnáme nalezenou pánskou kordulku z Lovčic (nyní ženáčskou) s kordulkou z Ostrovánek, je podobnost těchto kordulek také velmi nápadná (stejný střih, stejné umístění ozdob, dvojité zdobení okolo krku, naznačené zdobení kapes, stejný steh prýmků na prsou atd.). Pokud zvážíme fakt, že sváteční kordulky byly barevnější a byly zdobeny výšivkami stejnými jako ženské kordulky (popsáno výše v citovaném textu z knihy "Ždánsko" Jakuba Vrbase), pak bychom při aplikování výšivek ze svátečního ženského kroje na "ženáčskou" mužskou kordulku dostali v podstatě totožný exemplář, jaký se dochoval v Ostrovánkách. Posuďte sami:

 

 

Pokud se nyní znovu podíváte na historické fotografie, nevidíte při troše představiosti vyšívanou kordulku na starém pánovi? I když je fotografie černobílá a není příliš kvalitní, je vidět, že ozdoby na kordulce mají jiný odstín, než její zbytek, avšak nejsou bílé, a jsou také okolo krku. Patrné jsou také bílé knoflíky. Na základě všech dostupných informací a známých souvislostí se domnívám, že v minulosti pánské kordulky v Lovčicích vypadaly právě jako kordulka, která se dochovala v Ostrovánkách. Je pravděpodobné, že prýmky na prsou mohly být na některých kordulkách i červené, stejně jako na nalezené dívčí kordulce.

 

 

Nejenom kordulky ale tvoří kroj. Jakub Vrbas zmiňuje, že byly nošeny vyšívané košile, sukenné kalhoty a pro Hanácké Slovácko typické široké, pestře vyšívané opasky se dvěma nebo třemi přeskami. Dle počasí a roční doby se nosily různé kabátky: "marinky" (krátké sukenné kabátky), haleny (dlouhé světlé pláště) a v zimě také dlouhé kožichy z ovčí kůže a vlny (tzv. dubeňáky). Zajímavostí pak je přítomnost černého nákrčníku, která se údajně zasunoval na prsou pod kordulku. Co se naopak na krojích údajně nenosilo jsou náprsenky, které jsou dnes k vidění na téměř všech mužských kodrulkách severního Hanáckého Slovácka.