Posezení u cimbálu, Lovčice 2022
Posezení u cimbálu, Lovčice 2022

Kronika (převážně nevážně) - 2013

No tož je po Vánocách a začíná nám rok 2013 a hneď  pěkně zostra. Eště nás ani nepřestaly bolet nohy z farního plesu a za štrnáct dní už tu byly ostatky. Tři tédně před nima, dyž sme se nad ránem rozcházeli z jedné ze zkóšek se u našeho vrchního sborového vinařa (a zároveň hasiča, motorkářa, dřevorubca a vůbec névěčího pracanta široko daleko) objevily náznaky přeméšlání: "Co dybysme ty ostatky trochu oživili a tančili podšable?". "Jasné Oline, šak zežeň šable, já zeženu lidi a naučím je to za ty tři tédně tancovat, času dosť", řekl sem mu a začal sem se usmívat a pod fósem si říkat "vlk se nažral koza zustala celá, ty si to stejnak nebudeš zitra pamatovat, ty jitrnico". Ráno v osum, dyž já sem měl eště noc, telefón a na druhé straně Olda: "Tož sem u bráchy domluvil, že nám ty šable vyrobí - deset bude stačit né?". Chvílu mně trvalo, než sem rozšifroval o čem je řeč a další chvílu než mně došlo, že včíl bude na mně ten plán zrealizovat. Podšable sme tancovali už nejaké ten rok s króžkem v Šardicách, takže čerpat bylo z čeho, ale nacvičit tanec během dvóch zkóšek byla docela výzva - navíc s chlapama keří po třetím poskočení majó v očách smrť a vydávajó horší zvuky jak parní lokomotiva, kerá se vydala na poslední cestu do kovošrotu. No nakonec sem vybral ty nejjednoduší figury, tak abysme všichni zvládli celó dědinu dotančit bez srdeční slabosti a povedlo se. Při obchůzce sme, mimojiné, zpívali písničku, keró kdysi dávno v Lovčicách zapsala lidová sběratelka paní Kyselková a tady přikládám její zápis aji s dovětkem.

Při fašaňkové obchůzce mládenců nese jeden z nich rožeň (meč, šavli). Na Hané i na Slovácku chodí dům od domu, v každém domě zazpívají a zatančí. Pak jsou obdarováni: na rožeň dostanou slaninu nebo uzené maso, do koše koláče, dávají se i peníze. Při odchodu z domu pak zpívají děkovnou píseň.

(Olga Hrabalová, Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka, sv. I)

Eště před ostatkama se ve Ždánicách konala schůza ohledně programu Májové veslice 2013. Za Lovčice se schůze účastnil enom náš sbor a byli sme požádaní, abysme informovali aji další lovecké složky. Po zjištění, že se kromě nás na Májovó veselicu zřejmě nikdo další nechystá, sme se dohodli s nekolika členama Habřéků, vymysleli pásmo a od ledna ho pilovali. Pásmo obsahovalo tématiku hodové neděle, kde sme diváky seznámili se zvykem "kradení svíčky z hodového věnca" a bylo zakončeno chytáním šohajů k odvodu a jejich odjezdem na vojnu. Na našu scénku navazovalo vystópení rakóských a francózkých vojáků, kerýho sme se nakonec trochu neplánovaně a improvizovaně taky účastnili. Dostali sme instrukce, že vojáci vytahnó jedneho z nás a budó mu vyhrožovat smrťó a my že bysme ho měli bránit. Enomže bohužel se netrefili a nevytahli jedneho z nás, ale jednoho z domácích: "Máme cho sastřelžit?", ptal se voják lámanó češtinó a dostalo se mu trochu překvapivé odpovědi čistó lovečtinó: "Tož ba, šak je to ždaňař". Trochu improvizované bylo aj vyhození přespoláků (ze Želetic), keří měli v rámci vystópení na oko krast svíčku z věnca. Bylo plánované, že tito zloději budó vyhození z parketu, enomže sme plánovali, že se akca bude konat v zámeckým parku, kde bude pódium v úrovni terénu. Jak na sviňu ale celé deň pršelo a tož se akca konala na kulturáku, čemž se ale lovečtí ochránci svíčky nenechali nijak zaskočit a jeli podle nacvičenýho scénářa. Překvapení byly enom nekeří diváci ve třetí řadě, kterým se z dvómetrvýho pódia tito zloději "snesli" do klína. Trochu překvapené sem byl nakonec aj já. Měl sem na toto vyhození reagovat písničkó a cimbálka mně na zkóškách dávala důrazně na jevo, že musím začat na správným tónu. Tón sem nakocen trefil, ale namísto "Lovecký stárečku buď veselý" sem začal zpívat "Lovečáci kde vy máte stárka". Hneď  sem ale uviděl smrť  v očách cimbálky a přepl sem na správné program :). Domácí nás v programu nechali vystupovat až úplně na konec a zejmě aj to zapříčinilo nedělní konverzacu dvóch účastníků v obchodě: "Já si vůbec nic z teho vystópení nepamatuju", načež se mu dostalo odpovědi: "Tys tam byl taky?".

Po májové veselici byl nejakó chvilku klid. Ale byl to spíš takové ten klid před bóřkó - intenzivně sme plánovali pořádání II . ročníku posezení u cimbálu. Tentokrát sme nebyli vázaní žádnó doprovodnó akcó a tak sme si mohli hrát s termínem, keré sme nakonec z původního září posunuli o měsíc a půl spíš na desátýho srpna. Oproti prvnímu ročníku sme chtěli zapójit víc sborů, kerý by se samostatně prezentovaly návštěvníkom a potem bysme všecí mohli békat až do rána. Přeceenom, dyž je víc lidí na dělání zábavy, možeme se víc věnovat pořádání akce. Pořadatelství bylo tento rok o dost náročňéší, protože sme posezení oproti prvnímu ročníku (ne z vlastní vůle), pořádali na malým hřišti a museli sme se tak oproti pilotnímu ročníku postarat o všecko sami. Jak dyby sme měli všeckéch starostí málo, zmysleli sme si, že všecky sbory pozveme o hodinu spíš a pohostíme je ve sklepě u kostela. Pozitivem bylo to, že sme se před sborama ukázali jak névěčí frajeři, negativem to že sme strávili na přípravách sklepa víc času než Karel Gott přebíráním všeckéch slavíků a věděli sme, že toto už určitě, narozdíl od Karla, opakovat nebudeme. Všecí vypadali docela spokjeně, šardičáci aji trochu překvapeně, dyž říkali "toto je snáď jediné sklep na moravě do kerého se ide po schodech navrch". Dali sme aji pár písniček a u už zmiňovanéch šardičáků nejvíc zabodoval Staňa dyž navrhl "tož zazpíváme tu vašu né?" a začal písničku "Hovorané, hovorané...". Pojedli sme popili a vypravili sme se na malý hřiště, kde už na nás netrpělivě čekali diváci aji cimbálka. Né že bysme tam došlo pozdě, ale znáte to, dyž chlapi zpívajó, nikdo ich enom tak nepřesvěčí aby už zavřeli zpěvní otvory a vydali se na cestu.

Přestože byl prostředek léta, počasí se hodně podobalo temu  „václavskýmu“ z předchozího roku a v sedum hodin, kdy akca začínala, už nekerý návštěvníky zahřívaly deky, svetry, bundy a víno. Aspoň že nepršelo. Mezi tema, kdo od nás přijali tento rok naše pozvání, byli kromě už žmiňovanéch šardičáků taky téměř domácí věteřáci, archlebjáci, tři zpěváci z Ostrovánek a dvá želečáci (keří ale sklidili névěčí úspěch zpěvem písně "My sme tady dvá"). Hudební kulisu obstarávala cimbálová muzika Babí Lom. Lidí došlo víc než na první ročník, ale vzhledem k temu, že prostor byl tento rok desetkrát větší, nebyl tento nárůst opticky úplně zřetelné. Celkem se nás v prostoru malýho hřiště tísnilo neco přes sto (z teho cca štyřicet krojovanéch). Úspěchem oproti prvnímu ročníku taky bylo, že všecí ti co přišli aj odešli (myšlené dom né na věčnost). Po skončení akce sme byli s jeho průběhem spokojení, ale věděli sme, že esi budeme akcu znova pořádat na malým hřišťu, budeme muset zauvažovat, jak akcu víc zatraktivnit, abysme vytvořili pro vystupující aji návštěvníky důstojnější atmosféru (dyž to řeknu normálně po našem - aby došlo víc lidí). Nejaké nápady se už tenkrát rýsovaly, ale o tem až chvilku poslíš... Esi čekáte nejaké pikošky, tak enom napíšu, že jeden z pořadatelů usnul na záchodě, jeden doma ve vaně, jeden dle očitéch svědků zapadl do stanu "jak dyby ho ten stan zežral", jeden si pod kostelem lehl na silnicu, aby při dívání na hězdy nemusel zakláňat hlavu a jeden hledal celé druhé deň peněženku: "Dva roky mně dluží za slivovicu a dyž mně to konečně vrátí, tak ztratím šrajtoflu. Nésu já vůl?". Pro úplnsť  dodám, že ano a že peněženku našel dotyčné o deň poslíš ve svojé posteli.

Po našé akci sme absolvovali nekolik zkóšek ve Věteřově, abysme mohli společně zpívat na prvním výročí svěcení Végrova kříže. To se nakonec uskutečnilo 22.9., ve věterském kostle, protože kvůli počasí nebylo možné udělat procesí přímo ke kříži. Atmosféra kostela byla ale vynikající, stejně jako následné pozvání věteřáků na posezení po akci.

Po hodech sme začali nacvičovat na letošní předvánoční a vánoční programy. V půlce listopadu sme vystupovali na zabíjačkových hodech ve Věteřově a upřímně možu říct (s odstupem nekolika let), že toto vystópení se nám, jako jedno z mála, né úplně povedlo. Po dvóch písničkách, kerý byly jakž takže sme měli zpívat "Legrůti jedó". Protože sme tó dobó eště neměli fókačku, dával sem chlapom tón "podle sebe". Chlapi už byli řádně rozjetí a začali mně přemlóvat - "to zvládneme výš, dej to výš". Tož sem se nechal vyhecovat a šlahl sem to výš. První sloka jakž takž, druhá na ostří hrany, u třetí už sme kvičeli skoro jak to prase, dyž ho věteřáci zabijali. Chtěli sme se ukázat před Šardičákama a trochu sme to potopili. Celé zbytek večera sem z teho byl špatné, ale zas to mělo aj pozitivní vliv - v pondělí sem objednával ladičku.

Koncem listopadu sme zpívali na prvním loveckým předvánočním jarmarku, v prosinci pak už tradičně ve smíšeným podání v předvánočním zpívání u stromečku a v kostele u betléma.