Odjezd na Májovou veselici do Ždánic (2015)
Odjezd na Májovou veselici do Ždánic (2015)

Kronika (převážně nevážně) - 2014

Po vánocách nás očekávané klid nečekal. Na prvního února sme byli pozvaní na besedu u cimbálu do Archlebova, kde sme zpívali po boku sborů ze Strážovic, Březí u Mikulova a  domácích Archlebjáků. Kvůli výbornýmu a intenzivnímu hoštění vínem a gořalkó sme málem museli obětovat našeho méň pohyblivýho člena, keré nechtěl žádnýmu z nás dovolit, aby ho svézl z pětimetrovýho schodišťa archlebské škole, tož pro jednó zesedl z vozíka a zešel to schodiště po svojich (to je samozřejmě enom vtip, jak říká dotyčné ve srandě "nebudu stávat, nikdy nevíš, kdy se objeví nekdo ze sociálky" smiley ).

V únoru se v Lovčicách zas po roku konal krojové ples (tentokrát farní) a na přelomu února a března sme se stejně jako loni účastnili ostatkové obchůzky, kde sme zas tančili fašaňkové tanec "podšable".

V dubnu sme byli panem starostó pozvaní nadlábnót se a zazpívat u cimbálu na zabijačku na malým hřišti. Bohužel kvůli termínu akce (bílá sobota) se ne všichni mohli zúčastnit a tož sem aspoň temu zbytku, keré se zabijačky účastnil (mmj. to byla první akca Karla Jedovnickýho z Ostrovánek), kladl na srdce, že naše hlavní poslání je zpívat u cimbálu. Asi ale budu muset na svojé moravštině trochu zapracovat, protože to nekdy vypadá že mluvím spíš maďarsky - ináč si nedovedu vysvětlit, jak je možné že štyři z šesti lidí zazpívali dohromady tak tři písničky, ale zato zvládli uplést asi osumdesát žil (jakože pomlázek jak říkajó pražáci) a eště druhé tédeň, na brigádě na fáře si nekeří dovolili stěžovat, jak ich eště včíl bolijó od teho prsty. Zabit málo (megöl kevés). 

V červnu se konala verbířská sótěž. Původně sem se účastnit nechtěl, říkal sem si, jednó sis to vyzkóšel, to ti bude stačit. Ale dyž sem se dozvěděl, že se letos sótěž koná ve Ždánicách, bylo vymalované. Ve stejným termínu se konalo aji setkání mužskéch sborů v Želeticách a plán  byl jasné - odverbovat, počkat na vyhlášení a tradá do Želetic. Jak sme naplánovali tak se aj stalo. Na verbířské sótěži sem měl věčí podporu než naši fotbalisti, dyž eště hrávali prales, ale aj tak sem nepostópil (což teda mezi nama bylo od začátku jasné). Hneď po vyhlášení sme se zebrali a jeli do Želetic, kde zrovna končil oficiální program Setkání mužských sborů a následovalo neoficiální a nekontrolované hromadné zpívání. To že sme si to tam užili a že sme nebyli na suchu asi nejlíp dokumentujó fotky z akce, nebo teda aspoň z jejího zakončení. Co si tak pamatuju měli dobré guláš. Pamatuje si to asi aji Vašek, keré nás z tama vezl ve svém žlutém oři, protože mně tédeň na to škodolibě radil, že bych možná měl to maso, na kerým si deň po akci pochutnal jeho pes, víc kósat. 

Hneď po této akci sme začali intenzivně řešit 3. ročník našeho posezení u cimbálu. Dlóho dopředu sme vyméšlali, jak akcu eště víc zatraktivnit - loňské nápad, že do každýho baráku dovezeme pozvánku se s kýženém efektem nesetkal a tak sme museli nasadit těžsí kalibr.  Vzhledem k temu, že už sem za tých pár roků co tým folklórem trochu žiju, obježďal pár akcí, vím že néní nic lehkýho návštěvníky enom na samotné zpívání sborů dostat - na akcách v okolí bývá pravidlem, že se jich účastní víc vystupujících než diváků a moc sme si přáli, abysme u nás akcu nastartovali trochu inačím směrem. Vzhledem k temu, že toto píšu v době kdy připravujeme už páte ročník, možu neskromně říct, že se nám to snáď povedlo.

Dopředu sme avizovali, že bysme chtěli akcu doplnit o košt vín a dófali sme, že by snáď  kvůli temu mohla dorazit návštěva, kerá by odpovídala  úsilí keré do akce každoročně vkládáme. Nápad to byl opravdu hezké, ale udělat košt vína, to néni jak kópit dvacet deka godhaju a pět rohlíků (tady na temto místě bude následovat trocha nahlídnutí pod poklicu, tož keho to nezajímá, skočte na další odstavec :) ). Jednak je zapotřebí mět k dispozici zázemí (chlaďáky, vyplachovačky...),  druhak je zapotřebí mět k dispozici víno a taky je zapotřebí mět lidi, keří okolo teho cirkusu budó skákat. Přiznáváme bez boja, že tých prvních dvóch věcí se nám tak trochu nedostává. Potřebné zázemí by se samozřejmě dalo napučovat, ale vzhledem k temu, že všecko stójí peníze a akcu financujeme enom ze svojich vlastních zdrojů, snažíme se co nejvíc improvizovat. Třeba tak, že namísto chlaďáků na víno používáme plastový bedny, kerý só až povrch naládovaná petflaškama ze zmrzló vodó, vyplachovačku se nám eště žádným fíglem nahradit nepodařilo, tož si ju pučujeme z Bukovan od tamních zahrádkářů. No a pak samozřejmě to víno. Běžně to funguje tak, že si mezi sebó vinaři dávajó vína na svoje košty stylem dáš, dostaneš. Enomže u nás to može fungovat enom stylem dostaneš, protože aj ten jeden vinař co mezi nama je, nemá po vánocách z čeho dávat. Svůj vděk jim oplácíme vstupenkama na akcu a pohárkama, nekdy službama (tady to nechám na vaší fantazii), nekdy ty sedmičky na košt kupujeme ze svojeho, ale eště pořád je ale dosť lidí, keří nám dávajó víno sami od sebe a nic za to nechcó. Tem je potřeba poděkovat, protože nebyt nich, nemohli bysme našu akcu v takovým rozsahu pořádat. Konec stěžování si.

Tož ten III. ročník posezení u cimbála se konal 12.7.2014, ten deň začal poměrně hekticky, protože sme o deň dřív teprv dosbírali vzorky a v sobotu ráno sme se je teprv chystali dat do katalogu, což aji při tech cca dvóstech vzorkách trochu času vezme. Jedna skupina teda chystala areál a druhá, v keré sem byl aj já sepisovala vzorky, kerý sme měli zatim furt ve sklepě a plánovali sme je přivést až na poslední chvílu aby nám nezteplaly. Hlavně se nesmí nic uspíchat. Dyž sem ze sklepa dojel zkontrólovat práce na malým hřišti tož mně málem trefil šlak. Postavené velké stan zrovna plápolal ve větru jak papírové drak a všichni co byli okolo ho táhali zpátky na zem. "Měli sme to přikurtovaný, ale jak se do teho opřel ten větr.... ten větr je sviňa", hlásí mně jeden z  chytačů. "Měli ste to na hovno přikurtovaný, chytili ste enom nohy, ale ulítla vám střecha, vy jelita", hodnotím situacu já. No co, chybama se člověk učí - zjistili sme, že néni dobré nápad za lehce větrnýho počasí stan zavírat ze tří stran.

Oficiálně akca začínala v šest, ale vyhlásili sme, že degustaca začíná v pět, aby tam bylo už pár lidí, až začne oficiální program. Bylo neco kolem čtvrté a na malý se už začali scházet první lidi. Pro nekeho by to mohl byt důvod k optimismu, že by konečně mohli dorazit lidi, pro mě ale spíš důvod ke stresu. Rád všecko plánuju a su rád, dyž všechno jede podle týchto plánů. A situaca "lidi na hřisti" v kombinaci se situacó "víno ve sklepě", úplně v pořádku néni, to musí uznat aji méň svědomité člověk . No co máme hodinu, měli dojit až na pátó jejich problém. Tož sme navozili víno ze sklepa, bylo půl paté. Včíl už stačilo akorát ho vytahovat z beden a dávat na něho čísla podle tehoto katalogu. Akorát! Po asi deseti minutách, kdy sme měli čísla tak na třiceti flaškách sem věděl že de do tuhého. Zbuntovali sme všechny kdo tó dobó na hřišťu už byli, aby nám s tem šli pomoct. Ruch okolo stanu připomínal činskó manufakturu, ale efekt skoro nulové. Zhruba štvrt hodinu po začátku akce byli vzorky očíslované a my sme se konečně mohli jet oblect do krojů. Cestó nastala druhá vlna stresů dyž sme potkávali sbory, keré se už na místo sjížděli. Kdyby nekdo měřil rekordy v rychlosti oblíkaní do kroja, jel bych stoprocentně na olympiádu.

Včíl teda nekolik faktů k samotné akci - na třetím ročníku sme přivítali sbory z Věteřova, Vacenovic, Ždánic a mužské aj žesnské sbor z Bukovan. Akce se nám opět vydařila a porvé sme měli  pocit zadostiučinění. Lidí došlo mraky a atmosféra byla parádní, což možete sami posódit z přiložených fotek a videa. Druhé deň sme při uklízání zjistili že nám zbylo asi osumdesát rozpitéch sedmiček vína. Co včíl s tem, přece to nevylijeme... Tož sme to začli s Oldó přelizovat, a to co šlo sme zachraňovali. Olda po každým okoštovaným vzorku, špatným aj dobrým, plul to víno na zem a že já nésu takový prase co plétvá vínem, tož sem všecko polykal. V kombinaci s tem, že  sem se velkó měró podílel aj na tem, aby se nezkazil zbytek piva v bečce, bylo mně za dvě hodiny všecko jedno :-D. Konec třetího ročníku :-).

V září sme šli zazpívat našemu kamarádovi a členovu sboru Honzovi do Želetic na svícu a z rukávu sme vytahli ty nejtěžší kalibry, abysme mu tu svajbu vymluvili. Nic to nebylo platné a za čtrnáct dní byla svajba. Na svíci bylo asi tak 300 lidí, cimbálka, dechovka, tři sbory a vypadalo to spíš jak na slavnosťách ve strážnici, jak na svíci. Všecko dobře dopadlo, aj nevěsta se k překvapení všech dožila rána a třetí den po svíci už určitě mohla aj řídit :-). Říkal sem si tehdá, až budu dělat svícu já, určitě to ukočíruju líp :-D.

Koncem září sme se tradičně vypravili na hody do Ostrovánek stavijat máju. Této akce sem se bohužel nemohl účastnit, tož mám všecko enom z vyprávění. Neúčast na této pohodové akci mně v danó chvílu strašně mrzela, ale vzhledem k temu, jak na akci nekeří dopadli, byl sem rád, že sem v klidu lapěl na svajbě :). Do Ostrovánek nakonec dorazili kromě domácího Karla, akorát dvá členi (kerý nebudu vzhledem k dál popsaným událosťám menovat) a aj ti se došli enom vyfotit u už postavené máje. Večer se potom dostavil Vašek, keré dopravil ty dva (vy co ste se dívali na fotky už ste stejně zistili že šlo o Drozdy) po náročné túr-de-sklep, dom. Teda skoro až dom. Teho jedného vysadil asi tak sto metrů od baráku v dobré víře, že na této trase už nemože dotyčné zablódit. Dotyčné ale néspíš  chtěl cestó eště trochu vystřízlivět aby neměla manželka blbý kece a sto metrů se mu zdálo málo, tož se za hustýho dešťa rozhodl jit na menší obchůzku okolí. "Najednó sem se probral a uvědomil si, že šlapu v bahně uprostřed pola. Dybyste mně ale zabili, nemohl sem si vybavit esi idu dom nebo kam, tož sem šel dál. Zastavil sem se, až sem viděl na kopcu světlo", říká dotyčné. My už dneska víme, že se nejednalo o perníkovó chalópku, ale o ropnó věž, kerá tehdá chvilku stála nad Archlebovem, aj to, že si pro dotyčnýho nakonec dojela jeho némiléší. Kroj se od největšího blacka oklepal pětikilovým kladivem a dal se na jemnější opracování do čistírny. Dotyčné može enom děkovat, že tam tá věž stójí, dyby né ni, možná by šlapal eště včíl.

O dva dni poslíš, přesně na Václava, sme se potřetí zešli s Věteřákama u Végrovýho kříža kde sme při krátké bohoslužbě zazpívali nekolik písniček, v říjnu jsme jeli v nekolika lidech "vypomáhat" věterskýmu sboru na předvolební akcu ČSSD, kde hrála cimbálka Jury Petrů, střihli sme si hody v Lovčicách a v listopadu sme se pro změnu Věteřově zjevili znova v rámci zabíjačkovéch hodú. A tótu akcu je potřeba proprat detailně ve zvláštním odstavcu hned z více dúvodů.

Jednak sme věděli že na akci budó vystupovat aj ždaňaři a tož sme se chtěli ukázat v co nélepším světle. Měl sem nahlášenó absencu od našeho želeckýho kamaráda (Honza) a tož ve stylu oko za oko, zub za zub - šak želečáci só taky lidi - sem oslovil našeho druhýho dobrýho známýho želečáka Pavla Zelinku, že esi by s nama nechěl na této akci zpívat. Ten se vám tak dušoval že nikdá, že to néni pro něho a že on néni žádná folklorní ... konkubína. No tož stalo se a o pár dní poslíš už s nama Pavel zavítal do Věteřova (jak na sviňu z této akce nemáme žádnó fotku...). Do teho Věteřova sme měli nachystaný naše névětší pěvecký trumfy - a zároveň takový, kerý Pavel znal. Ždaňaři se jaksi chopili organizování celé akce, tož nech. Stáli sme v kolečku a každé sbor zazpíval nejaký písničky, a ostatní se barjak přidávali, tož sme dali k dobru písničky, kerý sme měli nachystaný a uculovali sme se, že jak sme to pěkně zvládli, načež naši némiléši sósedi říkajó - tož sme si pěkně zazpívali a včíl teda vystópíme každé sám za sebe. Smrť v očách, sucho v krku, křeče v břuchu. Za minutu už tahneme Peťu na vozíku po schodech ven, abysme mohli natrénovat nejaký další písničky, kerý bude znat hlavně Pavel a nebudó ohraný jak desky Káji Gotta. Pár nejakéch se nám podařilo z néhlubších závitů mozkovéch vydolovat a tož už se zase uculujeme a štrádujeme si to zpátky na kulturák, načež nám mělo byt jasný že bude eště hůř. Ide za nama Jara Homola a říká - hoši esi zazpíváte dobře, nechám vás příští rok zpívat na slováckým roku, mám tam na starosti program sborů. Musíte ale zazpívat nejaký písničky tady z regionu. Dyby se dala atmosféra v tu chvílu krájet, mohli sme ju naporcovat a narvat na talířek mezi jitrnice a tlačenku. O minutu poslíš už zas tahneme Peťu po schodech pryč z kulturáku a deme trénovat další písničky. No nebudu to protahovat - nakonec sme cosi zazpívali, aj dyž sme potajmu všecí závědli té svini praseti, na jejíž počest se akca konala, že už to má za sebó a my tu mezitým skládáme maturitní zkóšku a dófáme že to bude aspoň za štyry.

O dva tédně pošlíš se pak konala schůza ohledně Slováckýho roku a tož sme nominovali Staňu a řekli sme mu, že ať se nikam velice necpe, že si klidně s vystupováním počkáme až na další slovácké rok za štyry roky. Zdůraznili sme mu to asi tak dvanáckrát, šecko odkéval a ze slovama "nésu blbé", vyrazil. Dyž se z delegace vrátil tak mně volá - domluvil sem teda že budeme zpívat v tem programu sborů v parku a měli eště volno v programu na námestí, tož sem nás tam nezávazně taky napsal. Amen.

Eště je třeba zmínit, že od té akce ve Věteřově je Pavel našim stálým členem.

V prosincu sme s ženskýma tradičně nacvičovali na vánoční zpívání v kostele a říkali sme si, že je škoda náš um představit enom v rámci našeho programu, tož sme přijali nabídku našeho přespolního člena Karla, abysme jeli zpívat k vánočnímu stromu do Ostrovánek. Karel měl za úkol všecko zorganizovat a naplánovat. Tak dlóho ale držel pořadatele z Ostrovánek v napětí, že s nama nakonec nikdo nepočítal a dyž sme dorazili v cca patnásti lidech do Ostrovánek, místní na nás hleděli jak na zjevení Boží, eště že bylo čerstvě před Vánocama :). Vystópení v loveckým kostele o pár dní poslíš se pak už událo bez větších překvapení.