Odjezd na Májovou veselici do Ždánic (2015)
Odjezd na Májovou veselici do Ždánic (2015)

Kronika (převážně nevážně) - 2015

Po novým roku sme měli celéch šest tédňú volno. No, ono se sice řekne volno, ale néni to tak úplně pravda. Ve sboru je totiž eště jedna taková událosť kerá je důležiťéší než zlatá svadba, počítá se s ňó automaticky a v kronice ju moc nezmiňujeme - narozeniny. Nevím esi to tak Pán Bůh chtěl, nebo esi sme si to my svině enom tak zaslóžili, ale během prvních pěti týdnu roku slavijó narozeniny tři členi sboru. Zbytek oslaví narozeniny do půlky května a od té doby nam začíná půlroční půst. Né že bysme se teda omezovali v pití, hodování, nebo nejak ináč, ale prostě už nikdo neslaví narozeniny. Při konkurzech do našeho sboru se bude k datu narození do budócna přihlížet - umět zpívat moc nemusíš, důležitý je aby ses narodil v druhé půlce roku.

První opravdová akca roku byly ostatky, kerý só dycky náročný jak pro vnější svalstvo tak pro vnitřní orgány. Zkušený borce jak my to ale nemože zaskočit a tož sme po rovnoměrné zátěži šeckéch důležitéch tělních sóčástí (ledvin aj jater) všecí doskákali podšable až na kulturák. Našli se aj tací keří měli opicu jak z pralesa hned od začátku - například moja, kerá chodila v masce gorile. Aj tak ju ale šecí poznali, tá podoba tam byla víc než patrná. Mně to nevadí, já už sem si zvykl...

Po ostatkách následovalo moc zkóšek, kerý sme si zpestřili dalšíma zkóškama a taky tema zmiňovanýma narozeninama. V dubnu nás z šedi nekonečnéch zkóšek vytrhla naša účast na 70. výročí osvobození akce. Na tóto akcu sme byli poprošeni o zazpívání cca třech písniček a jakoby mimoděk sme byli požádaní že, esi bysme nezazpívali hymnu. Hymna, to néni písnička keró by si člověk běžně zpíval ve sprše nebo při rytí zahrady. Zpívá se většinó dyž vyhrajeme fotbal nebo hokej a ruku na srdce, poslední dobó to s tymato disciplínama ide z kopca víc jak Olda dyž schází z putánky do sklepa. No, nebudu okolo teho dlóho mluvit - nastala panika kerá se dá srvonat z hrúzó keró zažívá vinař dyž z kadibudky sleduje nálet hejna vrabců na vinohrad. Tři tédně, esi né aj štyry, sme pátek co pátek hledali, kde je domov náš, abysme neudělali ostudu a nakonec se nám podařilo hymnu obstojně natrénovat a tož sme se mohli předvést v plné parádě... dyby teda hymnu nakonec nepustili z obecního rozhlasu :-D. O co sme byli ochuzeni u hymny, o to víc se nám dostalo u zpěvu našich "třech" písniček. V jinak bohatým programu sme byli předposlední atrakca, po nás následoval už enom ohňostroj, tož sme říkali že to nebudeme zbytečně protahovat. Po odzpívání nachystané sady vojenskéch písniček za nama došel jeden ze zastupitelů a říká - "Hoši na ohňostroj je eště moc světlo - musíte zpívat než bude tma". "Tma bude tak za tři čtvrtě hodiny, tak dlóho nemožeme zpívat", odpověděli sme mu. "Minule sem Vás viděl it ze zkóšky v pět ráno a nevypadalo to, že by vám to dělalo nejaký velký problémy. To zvládnete". Zvládli sme. Na této akci s nama vystupoval prvně náš nové člen Norbec, keré se taky zhlídl v tradičních hodnotách V-Ž-Z, kerý náš sbor vyznává (kdyby nekdo tápal o jaký hodnoty ide nech ně napíše na email).

V květnu sme zavítali do vedléší dědiny přes kopec, kde se konalo další bienále Májové veselice. Tento ročník se u většiny sborů nesl v duchu generálky programu na Slovácké rok, narozdíl od počasí kerý se neslo v duchu reprízy předchozích dvóch konání. Na této akci měl premiéru náš žebřináček, keré sme si na jaře pořídili a lehce zrekonstruovali a vyzdobili. Po návratu z Májové veselici sme se eště na chvílu ukázali na svíci Marušky a Staňy G.

V červnu sme se objevili ve Vacenovicách na dalším ročníku bééé kání s beranem a tédeň na to sme vystupovali na folklorním festivale v Šardicách (poté co si Jožka Silák, keré nám mockrát nabízel že nám ve sboru pomože, asi tisíckrát ověřil, esi bysme vystupování na "tak velké" akci zvládli). Do stejnýho termínu jak Šardice se trefila aji sótěž verbířů na keró sem byl přihlášené a tož sem lítal sem tam jak opica na liáně. Jediný štěstí bylo, že se verbíři ten rok konali v nedalekým Grumvířu. Tam se nejvíc líbilo našemu vinařovi, keré se jal zevrubně zhodnotit kvality ročníku 2014 a dyž byla akca kvůli bóřce předčasně ukončená jeli sme všichni pokračovat na zábavu do Šardic. Teda všecí až na vinařa, keré jel zevrubně hodnotit měkosť peřin v jeho ložnici. Nové člen Norbec se stejně jak my ostatní kromě zpívání zhlídl aji v kráse (šardickýho) kroja a jeho výplni a vypadalo to, že je na dobré cestě, aby s nama, přes to že mu eště skoro teče mlíko po bradě, takový folklorní víkendovky podnikal časťéš. To že od té doby s nama skoro nikde nebyl ponechme pro tentokrát stranó :).

Na začátku červenca se už tradičně konalo naše posezení u cimbálu, už štvré ročník. Tento rok sme si vzali mustr z loňskýho roka a zase sme poobížďali všecky sprátelený vinaře a vyptali si od nich vzorky vín na košt. Sezbírat se nám podařilo 215 vzorků vín, tož sme byli rádi že sme nasbírali to co loni a říkali sme, že to na takovó akcu bohatě stačí. Dyž sme se ale v nedělu podívali do lódní, v keréch sme víno chladili, a tam kromě klidné hladiny a slópanéch etiket nebylo nic co by se podobalo sedmičce s vínem, věděli sme, že příští rok budeme muset na počtu vzorků víc zapracovat. No trochu předbíhám, ale tato epizoda s vínem enom svědčí o tem, že se náščevnost tehoto ročníku zase zvihla, nebo že lovečáci začali víc slopat. Aji dyž só pravděpodobný obě možnosti, důvod vypití šeckýho co téklo má na svědomí spíš to první. Svoju rolu na tem ale má určitě aj to, že sme na rozdíl od předchozího roku pozvali o dva sbory víc (konkrétně ženský sbory ze Šardic a Bukovan a mužský sbory z Bukovan, Strážovic, Šardic, Věteřova a Žarošic) a lidi určitě dotahlo aj zvučný méno Varmužovy cimbálové muziky, kerá na akci hrála tak trochu náhodó, poté co ju Friška zehnala jako "záskok" namísto sebe, dyž museli ze Salajkó kamsi do tramtárie (mysim Čína nebo co). Tož dyby každé záskok byl takové, nemám proti temu nic :). Zábava tepala do noci, šecí se bavili a nekeří pamětníci zpomínali, že taková zábava v Lovčicách eště nebyla. Sme mladí, nedokážeme to posódit, ale každopádně takový slova velice potěšíjó a pošťochnó nás v našem snažení zas o kósek dál. No a jak sem psal o tem, že se vypilo šecko víno - aspoň sme se u přetřiďování tak nezrubali jak rok rok před tým.

To o tem neožřání bych rád napsal aji o další akci kerá postihla náš sbor a nejvíc teda konkrétně mně - totiž svíca. Sice to néni vyloženě sborová akca, ale zkuste se na to podívat z tehtoto pohledu: na svíci mně hrála cimbálka z Vacenovic a došli za mnó zatlačit slzu ze ztráty svobody sbory z Lovčic, Věteřova, Šardic (mužské aji ženské), Želetic, Vacenovic, soubory z Šardic a Kyjova, primáš Slováckýho souboru z Brna a další muzikanti. No a samozřejmě fúra dalších obyčejnéch smrtelníků :-D. Náročný přípravy a asi 40 gořalek na uvítanó vyústili v to, že sem kolem jedenácté hodiny zalehl na stůl ve styl Supermana a následně aji do stanu. Těšit mně može enom to, že sem v tem nebyl sám - jak možete ostatně vidět aji v galerii, do které výmečně dávám fotky, kerý by jinak neprošly cenzuró. Ale dyž to vlastně nebyla sborová akca a nigdo nebyl v kroju, tož snáď aj možu. Jakákoli podobnost kehokoli na fotkách s reálnýma postavama kerý znáte je čistě náhodná. Druhé deň mně kdosi z lidí, co se svíce účastnili "doma z obyváku" říkal - "To už dlóho nebylo taková folklorní svíca". Ono totiž bylo vedro jak sviňa a všecí spali, nebo spíš chtěli spat s otevřenýma oknama. No a jak jsem uléhl, tak moja dupla, řekla "A dost" a začala se hrát diskotéka, tož je pré všecí zas rychlo zavírali :).

Eště nestihli všecí pořádně vystřízlivět ze svíce a už tu byl vrcho tehoto roka (v půlce prázdnin) - Slovácké rok v Kyjově. Asi néni třeba moc připomínat, že se jedná o névěčí svátek celýho kyjovskýho dolňácka. Je to kvůli temu, že se koná jednó za štyry roky, účastnijó se teho šecky dědiny v okolí, milióny krojovanéch, je to velká paráda a tak dále... Jak už sem psal spíš, my sme očekávali tento vrchol s napětím věčím než kdykoli dřív, čekalo nás totiž jedno z nédůležiťéších vystópení v našé krátké kariéře. No ale postupně. V pátek před vystópením míváme věčinó zkóšku, ale tentokrát sem udělal vyjímku. Už sme byli za poslední dobu tak přezkóšení až haňba a tož sem dal chlapom volno, abysme si mohli (hlavně teda já) užit aji pátečního programu na Slováckým roku. Ve večerním programu byl mimojiné pořad o sběratelce lidovéch písniček - Fr. Kyselkové, díky které se konkrétně nám dochovala spósta krásnéch písniček, kerý tvořijó aji náš reprertoár. No a dyž se člověk v tech krásnéch a né úplně známéch písničkách našel, měl z teho tak krásné pocit, že sme sóčásťó té dávné historie a že aj my temu napomáháme, aby se dědictví přenášelo dál a že třeba aj kvůli nám se najdó mladí, keří pudó v našech stopách a že snáď ta lidová kultura bude žit dál. No nic, konec sentimentu, pokračujeme...

V sobotu ráno sme s chlapama nazdobili náš malé žebriňáček a naplánovali sme, že rozhodně nepojedeme do Kyjova vypravovaném autobusem (keré jel strašně brzo), ale že kvůli věčí výdrži nás šeckéch se dopravíme až těsně před začátkem průvodu. Domluvil sem se s Olinem, že nachstáme víno, zasypeme ho ledem, nachystáme do žebřiňáčku a že mně pude pomoct šlahnót ten žebřináček do teho autobusu. Tak se aj stalo - Olda na cófačky do autobusu, já venku, narvali sme to tam na centimetry a najednó Olda - "Já už se z tadyma asi nedostanu. Stejnak by měl to víno negdo pohlídat, tak já se obětuju". No a tak se stalo, že ten, kvůli kterýmu se hlavně plánoval pozdéší příjezd byl na Slováckým roku o dvě hodiny spíš než my všecí ostatní. My ostatní sme teda dojeli před druhó hodinó, Olda a vino nikde. Nakonec sme ho našli a protože úspěch teho dňa byl víc než nutné, uchýlili sme se k temu nejhoršímu co sme mohli provést - zebrali sme Oldovi koštýř! V průvodu sme šli mezi prvníma a tož sme ho měli strašně rychle za sebó, což byl oproti dřívějším ročníkom zvláštní pocit. Ale že my sme celkem společenští, vrátili sme se do okolí průvodu a zásobovali sme základníma životvníma surovinama (víno) sbory, kerý se v průvodu na našem stanovišťu zastavili a občas sme im začli aj nejakó písničku :). Hneď po skončení průvodu začal program "Roztančené náměstí", kde sme zpívali asi šest písniček společně (a spontánně) s cimbálkó z Vacenovic a chlapama z Věteřova. Hneď po tem sme se začali přesunovat do parku kde nás čekalo vystópení v programu mužskéch a ženskéch sborů. Z devíti členů našeho sboru, se z nejrůznějších důvodů dvá naši členi zatólali. Ten jeden se do parku dostavil v průběhu našeho vystópení, ten druhé pro jistotu vůbec (ale ten vystupoval už v dopoledním programu, tož jsem pochopil, že teho má od rána plný zuby). Kyjovjáci mně říkali, že u nich ve sboru by taková nedisciplína znamenala vyhazov ze sboru, no ale přece nebudu zpívat ve sboru sám. Ale aby to nebylo tak negativní, jedneho občasnýho člena Ondru P. sme na oplátku pro vystópení získali a celkově se naše vystópení povedlo. Úryvek z něho možete vidět aj na videu. Na závěr tehoto dlóhýho bloku kroniky bych enom uvedl, že Jožka Varmuža, keré pořad moderoval, citoval aj úryvek z této naší kroniky a tož dyby ju četl enom on (a Pavel Z., keré dycky hneď ví co sem upravil nebo přidal), tož už táto kronika splnila svůj účel.

Na temto místě bych sem rád vložil myšlenku, keró sem po Slováckým roku napal do Loveckéch ozvěn. Omluvte, že to néni dialektem a je to na chvílu myšlený vážně. Občas dokážu neco vážnýho vypotit :)

"Zmiňovaný Slovácký rok, nebyl vyvrcholením pouze letošního roku, ale končí jím symbolicky také jedna z etap našeho sboru - etapa „novorozence“. Během pěti let naší činnosti, se nám z ničeho podařilo vybudovat fungující celek a vydobít si svou pozici mezi ostatními, o dost staršími, zavedenějšími a zkušenějšími sbory. Neznamená to, ale že bychom nyní usnuli na vavřínech, právě naopak – vždy je co zlepšovat a my jsme si toho dobře vědomi."

Měsíc po slováckým roku (v září) sme jeli juchat po druhé v tem roku na salaš za našema kamarádáma do Vacenovic. Z tehoto si žádný veselý historky nevybavuju, tož je to tady spíš enom tak pro potřeby archivace.

Koncem září sme byli pozvaní tradičně do Ostrovánek na stavijání máje. Protože sme se chtěli před ostatníma trochu vyšvihnót, vymysleli sme, že na tóto akcu dojedeme na voze. Ze začátku sme uvažovali, že nás tam hodí Vykuk (místní vijó) na traktoře, ale nakonec sme se zhodli, že bude vypadat líp dyž dovalíme s větrem ve vlasech na koňách jak Vinetou. Enomže je tu jeden problém (né o ty vlasy nejde). Aj dyž je nás jak do marijáša, neco vážíme a existovala tak reálná šanca, že by kobyla mohla zdechnót už v mírným stópání od hospody ke kulturáku. No ale že my sme kluci chytří, nekdy dokonca až intelignentní, vymysleli sme, že nás do Ostrovának doveze kobyla z Ostrovánek, kde nás táto aji nabere. A tak sme aj udělali. U krchova, na nejvyšším místě Ostrovánek sme skočili na vůz a kobyla celá namotivovaná tó tunó živýho masa za prdeló, se dala do klusu jak Usain Bolt při rozcvičce. Ten deň lilo jak z konve, ale teho si tá kobyla, celá doblblá ze šikovnéch šohajů, zřejmě nevšimla a při odbočce z hlavní neenomže nevyhodila blinkr, ale ani nepřibrzdila. Na tým mokrým dostala smyk v kopytech a už sme všecí viděli, jak náš velkolepé příjezd končí v blacku mezi cibuló v zahrádce na keró sme se řítili. Z teho že sem tuto informacu píšu je jasný, že sme přežili a dokonca sme se ani nevysypali a celá událosť měla nakonec pozitivní doplad - mohli sme se "na neco napit". Ostatní sbory asi taky potkalo velký štěstí, protože slopali o dušu, úplně stejně jak my :). Konec našeho příjezdu ide vidět na videu Tondy Vrby toť. Po stavijání máje sme ešče zvládli natočit s Tondó Vrbó pozvánku na naše hody - toť.

Šecko toto se stalo v pátek. V sobotu sme se trochu poléčili a hneď v nedělu nás čekalo Setkání u Végrovýho kříža. Tak trochu sme se chopili organizace a opatřili to co je nám na celým světě nébliší - fúru jídla a pití, jak je vidět aji na fotkách. Táto akca bude zapsaná do našé historie tučným písmem, protože se udály dvě důležitý věci - jednak sme se poprvé této akce účastnili ve větším počtu jak věteřáci a druhak - připójil se k nám výborné zpěvák Jožka Gongala. Na samotné akci si kromě pana falářa vzala slovo aji starostka Věteřova a protože z našé strany žádné zástupce obce nebyl, vyzval pan falář mně. No a tož sem zpatra pronesl neco ve stylu, že přestože naše dědiny nespojuje žádná pevná cesta só si naše dědiny, hlavně historicky, velice blízko a že pokud máme tak jedinečnó příležitost se na temto historicky významným místě scházet, měli bysme teho náležitě využívat. Po temto mojem proslovu za mnó došel jeden z lovečáků a řekl, že esi budu negdy kandidovat na starostu, bude mně volit, už enom kvůlivá té cestě. No já nevím, já na tu politiku moc nésu, radši budu dál vést náš degustační spolek, tam se člověk nemusí moc bát, co se na něho gde najde, nebo gde se ten člověk kolikrát najde :-D. Protože bylo velice krásný počasí, vydrželi sme na místě skoro do sedmi. Aj Věteřáci, kerý přes nalíhání, že musijó "poklúzat slépky" a dat rodičom prášky, nepustil náš provianťák dřív než došel všecek proviant. Improvizovaný akce só holt nélepší.

O tři tédně poslíš se konaly hody aji u nás. Aj dyž o hodech nejde napsat skoro nic novýho, letošní hody byly přece nečem zvláštní. Hlavně teda pro mě. Na sobotním zvaní si totiž Tonda Vrba, keré hody natáčel, smyslel, že potřebuje nejakýho průvodca, které mu bude po dědině dělat garde. Náhoda temu chtěla že si zvolil zrovna mě. No a tož sme chodili, věčinó mimo průvod, občas nás negdo pozval aj dom na pohárek nebo lesti chcete "na papoucha" jak říká Tonda, no a to střídání teplo - zima - víno - gořalka způsobilo, že sem v prostředku dědiny Tondovi pláchl a šel sem se dom prospat. Zlý jazyky říkajó že sem pré měl co dělat abych vylezl kopec okolo obecního úřadu, ale nakonec se zadařilo a tož sem si mohl v klidu zdřímot na schodech u baráku, abych počkal až dojde zbytek průvodu, keré byl tó dobó v zákostelí. Enom aby bylo jasno - toto šecko nepíšu abych se chlubil, ale kvůlivá temu, aby chlapi neřekli, že tu pomlóvám šecky ostatní a ze sebe dělám svatýho. Pit se pré musí s Míró, měli bysme čím dřív nekeho takovýho do sboru dostat smiley. Znám enom dva ze sboru z Věteřova a s tyma bysme si moc nepomohli, to by spiš šlo všecko "zu grunt".

Koncem listopadu sme se zas po roku účastnili předvánočního jarmarku, ale tentokrát prvně z pohledu "za stánkem". Nekolik tédňů sme u nekolika desítek sedmiček přeméšlali, že co udělat, abysme se lidem zavděčili a jako nélepší, super nápad nám přišlo udělat škvarky. Tož sme kópili padesát kilo sádla a od samýho rána sme okolo teho lítali jak muchy okolo kravinca. Škvarky z prvního kotla se dodělaly chvílu před začátkem akce a byly prodaný eště než z nich stačilo okapat sádlo. "No nic, šak pokoštujeme z druhé várky", řekli sme si a už sme ládovali druhé kotel. Ten se dodělával kolem čtvrté hodiny a od chvíle kdy se z kotla začalo ozývat šustění, stála před kotlem fronta jak za komunistů na banány a moc nechybělo a lidi by škvarky lovili rukama přímo z kotliny. Legendy říkajó, že nekdo z nás stihl škvarky pokoštovat, ale só to néspíš enom báchorky. Na jarmark nás dojelo podpořit aji nekolik kamarádů z Věteřova.

Prakticky od hodů dycky začínáme nacvičovat na Vánoce a o to větší bylo naše překvapení, dyž sme zjistili, že se s nama letos na koledování v kostele nepočítá (byl tam nejaké profesionální koncert). Naštěstí sme ale necvičili enom tak nazdařbůh, protože nás ten rok pozvali na zpívání do Věteřova.

No a další rok je zase minulosťó.