Posezení u cimbálu Lovčice, 2017
Posezení u cimbálu Lovčice, 2017

Kronika (převážně nevážně) - 2010 + 2011

Historia našeho sboru je krátká jak paměť jedného našeho člena, vinařa. Vlastně ani nevíme k jakýmu okamžiku máme založení datovat, protože naše začátky byly od honosnýho označení "mužské sbor" daleko asi tak jak Kyjov od Kyjeva - nicméně bez teho tehdéšího "nic" by dnešní "cosi" nebylo, tož bereme jako datum vzniku 20.8.2010. V tento deň sme se v původním složení (Petr K., Petr S., Staňa D., Olin D., Franta K.) poprvé zešli u Olina ve sklepě a je potřeba říct, že temu po půlročním intenzivním domlóvání už ani nikdo nevěřil. Náš cíl byl jednoduché - začat se před hodama pravidelně scházet, potrénovat nejaký písničky, abysme trochu oživili hodové průvod a pokoštovat pár vzorků abysme věděli jaké je rozdíl mezi loveckým vínem a citrónovó šťávó. Všichni sme se tenkrát zhodli, že naše "umění" rozhodně nesmí opustit hranice Lovčic. Dyby třeba za deset roků, ale dřív určitě né. Určitě!  První vystópení sme absolvovali v květnu 2011 na Májové veselici ve Ždánicách, kde sme zpěvem doprovázeli vystópení Habřéků. Ti bystřéší v zeměpise asi víjó, že Ždánice eště pořád nésó sóčást Lovčic (ani předměstí jak říká Staňa), a tož aji može čtenář ocenit našu zásadovost a pevnost rozhodnutí :-)

Před slováckým rokem 2011 se do našech řad přidal Vašek T. a zvedl nám kromě našeho věkovýho průměru, taky počet vypitéch sedmiček na zkóšku. Týmto členem sme kromě zpěváka získali taky velkýho realistu, keré nám nikdy nezapomněl připomnět, že nám ten zpěv ide jak slepýmu kuželky a že fakt néni dobré nápad ho prezentovat inde něž doma v kópelce, u Olina na bódě, nebo při kosení lóky, o půlnocí. Chvílu nato náš spolek opustil Franta (ale ináč eště pořád žije), takže sme byli zase v pěti. Tó dobó začaly dědinó kolovat zvěsti, že se z Olinovýho sklepa linó nejaký divný zvuky, a že to néspíš nebude burčák... Tož už se o nás chlapci ví. Nedlóho potem sme dostali pozvánku na stavijání máje do Ostrovánek a nabídku vystópení na prosincovým "odpoledni pro seniory".

Tož první o tech Ostrovánkách. To že tam jedeme stavijat máju sme se dozvěděli až dyž jsme ju drželi v rukách, žepřé abysme ju trochu přiblížili k té díře. "Tož dobré" říkám, "já si vemu parádní kroj a budu tady posóvat máju". No nic, hodil sem si mašle dozadu jak kostelák nebo nejaké iné vagas co se vracá ze záchoda (nebo obojí), máju sem enom tak opatrně chytil abych se kvůli tem deseti vteřinám moc nezašpinil a přitem sem furt jedným okem sledoval, kde só všecí ti domácí skovaní a z kerýho křáku vylezó. Že nikdo z nikama nevyleze mně došlo až dyž už mája stála a já sem dostal do ruk lopatu se slovama "si némlačí, tož to běž zaházet". Za postavení máje sme ale byli královsky pohoštěni, tož pro jednó vem čert parádní kroj. Další roky už sme byli se situacó obeznámení a mohli sme se na ňu lepší připravit, ale aj tak to moc nepomohlo.

V Ostrovánkách akca končila nekdy kolem osmé a protože sme měli pocit, že bysme měli jet kulturu udělat eště nekam, zorganizovali sme přejezd na hody do Dražůvek, kde měli hodovó cimbálku. Dojeli sme tam, cimbálka na pódiu, parket prázdné. "Tož jim tu uděláme trochu teho folklóru" řekli sme si a dali sme se do zpívání a tanca. Za dvě minuty byl parket plné. Tož nás vám to potěšilo, jak jsme jim tam tu kulturu pěkně pozvedli a šli sme se na to napit. O moc víc už si teho nepamatuju, snáď enom to, že Staňa při svojé první verbuňkové cifře za posledních dvacet roků udělal Olinovi z chodidla plótvu. Druhé deň, dyž sem hledal po celým okrese marýnku a sotúrek, mně kamoš z Dražůvek říká: "Co to mělo včera byt"? Říkám "No co, sice sme byli už trochu v náladě, ale zase sme Vám to tam pěkně rozpródili, než sme dojeli všeci seděli na řiti jak opaření". "Ty jitrnico, oni seděli na řiti protože ta cimbálka tam dojela tak dvě minuty před vama a dyž ste začali břéskat, tak teprve montovali nohy k cimbálu...". Marýnku aji sotúrek sem nakonec našel v Želeticách u Pavla Z., keré se do ni třikrát ovinul aby mu nebyla zima dyž jel na kole dom a na zem se v ní neskotólal pré ani tolikrát aby to nešlo spočítat na prstech obóch ruk.

Zatímco stavijání máje byla vcelku neformální akca a kromě účasti  se po nás skoro nic nechtělo, ohledně vystópení na akci pro seniory to byl tvrdší oříšek -  nekeří remcali, že se necítijó, ale podařilo se mně je uklidnit tem, že na kuluráku víc jak třicet lidí stejnak nebude. Temu sem ostatně věřil, protože sem tým uklidňoval aji sám sebe :) . Hned jak sme došli na kulturák a prodrali se mezi tak stopadesáti lidma, věděl sem že de do tuhého. Hleděli sme jak žaby z kyšky na asi 40 mažoretek a všecky jejich sórozence, rodiče, prarodiče, praprarodiče a možna eště dál. Naštěstí sme ale situacu nepodcenili a vybavili sme se dopředu hroznovýma antidepresivama a naše první samotný vystópení sme zvládli - žádné z nás neutekl, aj dyž jeden při zpěvu stál asi ve třetí řadě, což je při pěti (číslicó 5) vystupujících docela kumšt.  Bohužel ale při této akci utrpěla psychika teho jedneho némenovanýho člena natolik, že byla Vaškova další účast na veřejnéch akcách v ohrožení. Na psychice nám nepřidal, ani jeden opičák (jak by řekl Olda), keré po nás před vystópením ptal víno a  po našem vystópení se k nám přimotal se slovama. "Co to mělo byt za výběr? To byly všechno písničky jak dybyste chtěli zitra umřít." Taktně sem mu teda naznačil, že esi nechce umřít on už "dneskaj", ať  zaleze do díry ze které se vykotólal. Pak myslím kdosi prohodil neco o tem že to je nejaké ždaňař, ale to berte enom tak z rezervó, nikdo tu nechce rozdmýchávat neaký nacionální cítění.  Aj přes nalomenó psychiku nekeréch členů se nám eště v prosincu podařilo, s podporó nekolika ženskéch protějšků, vystópit s koledama v loveckým kostele na Vánočním zpívání u betléma.

S rostócím povědomí o našem uskupení nám vznikal čistě nepěvecké problém -  jak si vlastně budeme říkat. Návrhy jako "spolek přátel vína a zpěvu", "lovecké hlahol" nebo "Habr" tak dočasně zastínilo pojmenování "Mužský spolek Lovčice". Vedením našeho stáda sem se postupně ujal já - tó dobó sem zbíral zkušenosti ve věterským sboru a tož sem už aji věděl, jak by to nekdy v budócnu mohlo fungovat, dyby bysme přijali tak deset novéch zpěváku a všechny sóčasný, včetně mě, vyházeli :-)